|
Bilder zum diesem Seminar.
Cvikov Mai 2010.
Když jsem dokončila tento stopařský seminář v květnu loňského roku, ještě jsem si nebyla jistá, zda budu tento seminář někdy absolvovat znovu a jestli budu mít dostatek trpělivosti se této metodě výcviku stop věnovat. Vše, co jsem se do té doby s mým psem na stopě naučila se obrátilo o 180 stupňů a já v podstatě začínala znovu od píky. Když jsem ale během roku viděla, jak se díky této metodě můj pes na stopě zklidnil a začal pracovat se soustředěním, bylo mi jasné, že chci na seminář znovu. A díky Janě Malině a hlavně Milanu Hoyerovi mi to bylo umožněno.
Nemocná, s antibiotiky v kapse, ale zároveň natěšená jsem dorazila 2.5.2010 večer do Cvikova. Sraz byl plánován na pátou odpoledne a dá se říct, že většina účastníků to také dodržela. Po příjezdu jsem ke svému potěšení zjistila, že nejsem jediný pachatel vracející se na místo činu. Petru, Laďku i Hanku jsem znala už z minulého květnového semináře, ostatní byli noví. Přestože je seminář pořádán jako kníroakce, semináře se zúčastnila řada malin, berňáci, boxeři, NO, RTW, RR, kříženec NO a holanďana, moje borderka a jeden střední knírač J)) Semináře se zúčastnilo také několik lidí z Polska, což se později ukázalo jako skvělé zpestření, hlavně při večerním porovnávání česko-polského slovníku při Zubrowce. Jo Poláci jsou prostě zvláštní, mají květen v dubnu, tygra v kýblu a nakupovat chodí do sklepa…. Nedělní večer pak patřil hlavně seznamování a krájení párečků na náš první velký stopařský den. Já, poučena zkušenostmi z minula, že ve Cvikově mají louky plné Áhajzlů a Bravouků, jsem si dopředu napekla dostatek játrové buchtičky a s úsměvem na rtech sledovala nováčky, jak krájejí své salámky a párečky, netušíc co je čeká. „Málo!“ znělo každou chvíli místností „To je málo, musíš nakrájet víc!“ „Už to stačí?“ „Ne, pořád je to málo!“ Úplně stejně jsem si připadala na minulém semináři, kde jsem byla jako nováček a dávku párků původně plánovanou na celý týden tak vlastně měla nakrájenou už první večer.
V pondělí ráno jsme se ostatně jako skoro celý týden museli vypořádávat s občasným deštěm, ale oblékli jsme pláštěnky a šlo se na to. Nejdřív chtěl Milan po každém, ať si šlápne krátkou stopičku, aby viděl, jaké stopy děláme a jak se na nich chovají naši psi. Milan se jen podivně podrbal pod širákem a všichni snad až na Petru šli radši šlapat koláčky. Trochu jsem byla zklamaná, že se nikdo nepokusil našlapat něco jako můj obří koláč v loňském roce, který se tímto asi zapíše do dějin Cvikovského semináře. A se šlapáním prvních koláčků také přišly první otázky. A proč to jako tak a proč ne jinak? A tak nás Milan začal zasvěcovat hlouběji do metody, kterou se nás snažil naučit. NÁS je správné slovo, protože jak tvrdí Milan, pes čichat umí a je tedy jen na nás, jakým způsobem toho dokážeme využít.
V úterý ráno nás pak Milan s Hankou a Petrou poslal šlapat si kratší stopy a ostatní šlapali své další koláčky. Troufám si tvrdit, že psům se Milanův seminář plný párečků a různých dobrůtek velmi zamlouvá. A že to mnohdy byla hotová kuchařská alchymie. Počínaje párečky, salámky, gothajem přes různé psí pamlsky až po speciality jako vařená srdíčka, jazyky a voňavou játrovou paštičku. Úterní večer byl ještě plný energie, zato na středečním ránu již začínala být znát únava, ale Milan byl neoblomný a na stopy se odcházelo vždy přesně. Zato po středečním dešti doprovázeném větrem někteří vzdali šlapání svých posledních středečních koláčků a počáteční nadšení začalo z některých pomalu, ale jistě vyprchávat. Také nadšenců, dělajících při vyčmuchávání koláče křovíčko bylo postupně méně a méně. Určité oživení přinesly první ocásky. Zvláště pro ty, kteří před seminářem se svými psy vůbec nestopovali a viděli, jak jejich pes vyčmuchává se zájmem své první krůčky. Na konci semináře pak již všichni psi zvládali s přehledem pravoúhlé i ostré lomy. Myslím, že to je právě ten moment, který rozhodne. Teprve v tu chvíli si člověk uvědomí, že to, že na semináři tři dny po sobě několikrát denně šlapal jen ty nudné koláče a kolikrát si říkal, proč do něčeho tak stupidního šel, vlastně mělo svůj smysl a že je to tak prosté… A na druhou stranu teprve teď vlastně začíná ta skutečná dřina s touto metodou spojená. Pro mě osobně byla nejhorší moje lenost. Jsem hrozně líný člověk a pokaždé, když jsem přišla unavená z práce, dalo mi spoustu úsilí se přesvědčit, že mám jít ještě vyšoupat do vyprahlé trávy kvalitní stopu. Ale ono to stojí zato. Opravdu, vydržte !!!!!
Poslední den semináře - pátek si pro nás nachystal opravdu krásné počasí, což byla po týdnu přeháněk a dešťů příjemná změna. Dopoledne se ještě šlapaly „delší“ stopy, ale po obědě si každý šlápnul už jen jednu chuťovou stopečku a pak už jsme se sešli na naší poslední společné kávě v klubovně. Milan zhodnotil stručně proběhlý seminář, popřál hodně štěstí a hlavně trpělivosti do další práce, rozdal osvědčení o absolvovaném semináři a opět krásné nálepky na autíčko. Musím říct, že letošní seminář se opět vyvedl i přes rozmary počasí. Sešla se skvělá parta lidí, prolomili jsme jazykové bariéry a myslím, že většina odjížděla ze semináře maximálně spokojená. Nezbývá, než dodat, tak za rok ve Cvikově ahoj!
Renáta Libová
|